Moje bydlení
Když sem byla ještě holka plánovala jsem si jak budu bydlet ve velkém městě, pod barákem budu mít kavárnu a pekařství, Ráno budu venčit pejska a budu si chodit pro čerstvé housky. Ale člověk míní a čas mění. Moje první stěhování bylo skutečně do Prahy do toho velkého města, ale ocitla sem se v menší městské části blízko nemocnice. Každé ráno mě budila záchranka než jsem si zvykla. Ráno jsem šla na tramvaj s divným pocitem, že jdu sama a nikde nikdo koho bych pozdravila. Po čase sem si zvykla, že v tom velkém městě se lidé neznají. Ale chybělo mi to přátelské poklábosení. No jsem nová sem si říkala.
Moc dlouho to netrvalo a já si našla práci a už to bylo o něco lepší. Našla jsem si pár kamarádů a užívala možnosti velkého města. Pořád mi, ale v tom velkém městě chyběla spřízněná duše, přítele jsem měla to ano. Ale kamarádka, která zůstane na celý život mi chyběla. Tak jsem si dala inzerát. Ano, opravdu jak to dělají ostatní když hledají svou spřízněnou duši.
Můj inzerát zněl, hledám kamarádku na sport. Za pár dnů se ozvalo spoustu holek, ale já si vybrala Dorku.
Prvně jsme se sešli u piva, aby jsme domluvily detaily. No a jak už to bývá u toho piva to zůstalo. Ale co je důležité dnes i po patnácti letech mám úžasnou kamarádku, kterou jsem díky bydlení ve velkém městě našla.
Druhé stěhování už bylo na menší město za kamarádkou z mládí, bylo to moje první bydlení bez rodičů a byla to jízda. Vždy jsme se na všem domluvily, večírky a sedánky u nás byly na denním pořádku. Byly jsme s Anetkou taková klubovna. Vždy u nás měl každý otevřené dveře, každý byl vítán. Tohle období podnájmu bylo nádherné. Měli jsme krásnou dřevěnou terasu vedle bytu a pod námi čepovali to nejlepší pivo v celém městě.
Po pár letech jsem se, ale zamilovala a stěhovala se s přítelem do menšího bydlení, ale za to našeho. No a jak už to bývá, když dva holoubci bydlí v novém krásném hnízdečku.
Do roka se nám narodilo miminko a my se i s miminkem přestěhovali do malé vesničky. Kde sem konečně našla štěstí.