Měsíc: Únor 2019

Představte si, že vám na ulici třeba ukradnou peněženku. Nebo vám coby pokladníkovi, lhostejno zda v obchodě, na poště nebo v bance, strčí před obličej pistoli a přinutí vás tak vydat veškerou hotovost. Představte si, že se vrátíte domů a tam na vás čekají vypáčené dveře a vevnitř spoušť a absence snad všeho, co se dalo odnést a mělo nějakou cenu. Nepříjemná představa, že? To hned začnete vyvádět, shánět se po policii, dožadovat se urychleného a rázného zákroku a nápravy. Nevěřím, že by v tu chvíli někdo řekl, že je ten gauner vlastně borec, když se k něčemu takovému dokázal rozhoupat, a že si zaslouží, aby se o něm rozšířily nějaké pochvalné zvěsti. Ovšem zároveň si v některých případech počínáme my lidé zcela nelogicky. Namísto abychom zločin přinejmenším pranýřovali a činili vše pro jeho odsouzení, činíme docela jinak. Máme kdejakého syčáka doslova za hrdinu. Nevěříte? Vzpomeňte třeba na Jánošíka. Nebo na Kajínka. A těmito jmény to ani zdaleka nekončí. Namísto toho, aby se jim svět vyhýbal velkým obloukem a odsuzoval je, stali se tito a jim podobní doslova nezapomenutelnými superstar, jimž se dostalo nemalého zájmu a nejedné oslavy v médiích i jinde. A jediné vysvětlení, jež by tuto situaci snad dokázalo alespoň nepatrně odůvodnit, je to, že se tito nedotkli právě našeho majetku, respektive nesáhli na náš vlastní život. A „z cizího krev neteče“. Někým podobným, ale světově známějším, je i dvojice Bonnie a Clyde. Zamilovaná dvojice bankovních lupičů, kteří spolu páchali brutální trestnou činnost, spolu byli i dopadeni a zabiti. Jistě, jejich počínání možná zčásti ospravedlňuje skutečnost, že se jejich love story odehrála za ekonomické krize, která byla nesrovnatelně horší než ta, již pamatujeme i my sami z dob pouhých několik let nazpátek. Že za nich byla nouze taková, že leckdy nebylo co jíst, a tito se rozhodli pro takové řešení, pro jaké se rozhodli. Clyde Barrow a Bonnie Parkrová však byli navzdory jejich glorifikaci docela obyčejní kriminálníci toho nejhrubšího zrna. Na čemž nic nemění ani to, že jsou i symbolem touhy po vzdoru a velké lásce, kráčející svou vlastní cestou. Dvojice by tak měla být logicky zavrhována. Jenže překvapivě není. Protože jsme my lidé nějací divní. Tak divní, že bych se nedivil, kdyby se jednou stali legendami třeba i Češi Dana a David. Vražedkyně důchodců a majitel nejdražšího ‚krabicového vína‘ na světě. Kteří také jen ‚šli svou cestou‘.