Co se názorů na politiku týká, jsme my lidé docela rozpolcení. Zatímco některým z nás tato imponuje, jiným pro změnu vadí nebo je třeba i vysloveně proti srsti. A skoro bych si troufnul považovat za naprosto nezpochybnitelný fakt, že těmi, jimž politika jako taková plně vyhovuje, jsou jenom politici, a jejich protějšky jsou všichni ostatní našinci. Zaposloucháme-li se přece do názorů nás, kteří nemáme s politikou nic společného, uslyšíme běžně jen něco, co je nelichotivé až nepublikovatelné, zatímco všichni ti, kdo se derou k moci nebo by tak někdy v budoucnu rádi učinili, spíše glorifikují tu politiku, jakou budou provozovat, nebo jakou by provozovali, kdybychom jim dali dostatek hlasů.
Politika se prostě zamlouvá těm, kdo usilují o politické posty. A není divu, protože kdyby jí tito neholdovali, nepouštěli by se do žádného politického boje a zůstali by někde stranou. Je doménou těch, kdo chtějí vládnout, kdo chtějí slávu a třeba i to jmění, na které si politici na dost vysokých postech přijdou. A těmto snad ani nevadí všechna ta špína, jakou na ně jejich protivníci najdou a nakydají. Prostě mají hroší kůži a jdou si za svým.
A my obyčejní lidé, kteří o politiku zase až takový zájem nemáme? My její stav obvykle kritizujeme. Znáte to – vždycky je spousta z nás názoru, že by za vlády někoho jiného bylo líp, vždycky vzpomínáme na skutečné nebo jenom vysněné šťastné včerejšky, o které nás současní mocní připravil, nebo sníme o růžových zítřcích, které by nám politici měli zajistit. Ale často nakonec nezajistí.
Tak už to zkrátka v politice chodí. A zřejmě vždy chodit bude. Protože je tu na jedné straně lidská závist, která je vlastní i těm, kdo by sami do politiky nešli, ale závidí politikům vše, co se jim jenom závidět dá, je tu ale i tu více a tu méně oprávněná nespokojenost s tím, co ti nahoře dělají.
Jenže bychom neměli jen kritizovat. Protože máme politiky, jaké jsme si zasloužili. Kdybychom si zvolili někoho jiného, měli bychom se jinak. Na což bychom neměli zapomínat při žádných volbách.