Mladá léta tohoto básníka byla poznamenána buřičstvím. Rád se v době, kdy měl studovat na vyšším gymnáziu, účastnil demonstrací, případně si raději chodil do parků číst světovou literaturu, než aby seděl ve třídě a pilně naslouchal výkladu. Seifert miloval literaturu a umění již od dětství, říká se, že to proto, že jeho otec byl obchodník s obrazy a rámy.
Patronem se mu stal Josef Hora
Své první básně vydával Seifert někdy v roce 1920 časopisecky, většinou v těch, které měly levicové zaměření. Jedna z prvních básní vyšla v Právu lidu, časopise, který pomáhal redigovat Josef Hora, tehdy již zasloužilý umělec.
o Seifert se také zde seznámil s mnoha svými kolegy, což vyvrcholilo v roce 1929, kdy začal redigovat některé noviny a podílel se na mnoha literárních a kulturních časopisech.
Ostatně už ve dvacátých letech se Seifert začal velice aktivně podílet na literárním životě. Spolu se svými vrstevníky spoluzaložil skupinu Devětsil. Právě tato skupina se sestávala z lidí, jako byli Vítězslav Nezval, Karel Teige, Vladislav Vančura a další. Jaroslav Seifert se stal vůdčí osobností českého poetismu, ale také vůdčí osobností české literatury a hlavně poezie.
Během druhé světové války se Seifertova tvorba dostala do útlumu. Společně s kolegy Vilémem Závadou, Vladimírem Holanem a Františkem Halasem psal na téma Karla Hynka Máchy, varoval zemi před nacisty a opěvoval Boženu Němcovou.
Zlom padesátých let
Nový režim měl vliv i na Seifertovu tvorbu. Po únoru 148 byla jeho tvorba rovněž většinou zakazována, a to proto, že byla apolitická.
Seifert jako národní umělec
Jaroslav Seifert byl černobílou osobností komunistického režimu. Střídavě byl zatracován a střídavě vychvalován. Jeho sbírka Píseň o Viktorce byla v polovině padesátých let zhrzena a zakázána, v šedesátých letech se o ní mluvilo jako o zázraku. V sedmdesátých letech jej komunisté ignorovali a zakazovali mu psát, ale ve chvíli, kdy v roce 1984 získal Nobelovu cenu za literaturu za celoživotní dílo, z něj udělali národního hrdinu.